Také letos jsem se vydal, tak jako každý rok, zacvičit si na prohřátou Kubu. U nás panovalo nevlídné počasí a tak jsem si příjemných 29 – 30 stupňů užíval, i když Kubánci hudrovali, jaká je zima. Tentokrát byly crossfitové tréninky na krásné pláži v Cienguegos zpestřeny boxerskými tréninky ve staré Havaně, v tělocvičně, z níž vzešla nejedna Kubánská boxerská legenda.
Jak jsem již psal, na Kubu jezdím už přes patnáct let každý rok, někdy i několikrát do roka. Před nějakým časem jsem pojal nápad spojit svou práci se svým koníčkem, zúročit znalosti prostředí a začít pořádat na Kubě tréninkové pobyty (více zde). O mé loňské cestě najdete malou reportáž zde.
Letošní cestu jsem se rozhodl doplnit o zkušenosti s Kubánským druhým nejpopulárnějším národním sportem, boxem (na prvním místě je baseball, ten hrají všichni a všude, i malé děti kolem ulice s klackem a s kamínky). V Havaně jsem si našel slavnou boxérnu Rafael Trejo a hned druhý den ráno po příletu se jí vyrazil hledat.
Na Kubě, i když máte adresu, není nic úplně jisté a bylo tomu tak i tentokrát. Na místě, kde jsem se měl zdokonalovat v Kubánské technice pravého háku, byla nálevna místního rumu. Samozřejmě jsem to pojal jako znamení a skleničku si tam s místními vypil, vždyť už bylo devět pryč a rum na Kubě má úplně jiné kalorické hodnoty než u nás, no vážně… Při skleničce mě místní, taktéž se osvěžující Kubánci, dlouze vysvětlili kudy se mám vydat a opravdu jsem se nemusel už potom ptát víc než tři – čtyřikrát abych mýtickou boxérnu našel.
Ve staré rozpadající-se zástavě, daleko od turistických tras, ve dvoře mezi dvěma domy, stál pod širým nebem stříškou chráněný ring. Fantastická, nepopsatelná atmosféra. Před vchodem posedávají postarší chlápci jak z filmového plátna a nekoukají se zrovna přívětivě. Když jim však vysvětlím že nejsem turista co si je přišel fotit, ale že si chci zatrénovat, nálada se okamžitě změní. Musím chvíli počkat, než bude volný jeden ze dvou trenérů, právě končí trénink dětí. Kluci mi ještě radostně zapózovali a už mě vedou do šaten. Tedy, do šatny. Té jediné místnosti, která taky k tomuto účelu je a která k tomu ještě slouží jako sklad starých rukavic a všeho možného vybavení. Super!
Převlékám se, omotávky a jdu se ven trochu rozehřát. A pak už to začne. Skladba tréninku je obdobná jako jí známe u nás, liší se v zajímavých detailech. Trenér klade velký důraz na práci nohou (což je pro tu mou sešroubovanou poskládanou levačku dost výzva, ale musím to zvládnout). Krom toho jsem podle něj pořád moc vysoko. „Pokrč ty nohy, dělej! No tak, víc! Jdi dolů, níž!!“ Chce se mi protestovat, že už pomalu boxuju v kibadachi, ale trenérovi se neodmlouvá.
Nácviky na lapách jsou ve strašném tempu. Dlouhé bloky, nikdo neměří čas. Další změna – do všech zvedáků chce, abych si víc nabíjel. Víc, ještě víc! Málo, víc, přidej! Leje ze mě pot a ztratil jsem pojem o čase. Skvělý!!
Na závěr břicho na ringu, jehož povrch tvoří hrubé plátno a jak po něm přecházím, říkám si, že nechci vědět co je pod ním a že vím, že na něm nechci nikdy boxovat naboso, tolik je v těch prknech děr a výmolů. To konec konců není lepší ani na ploše kolem ringu, kde jsme boxovali. Ta je ze starého popraskaného betonu a doroztrhal jsem na něm podrážky svých starých bot. No, alespoň mám důvod si koupit nové.
Shrnutí: skvělý zážitek, dokonalá atmosféra. Sem se budu rád vracet.
Po dvou dnech v Havaně vyrážím od Atlantiku ke Karibiku, směr Cienfuegos. Čeká mě tam opět překrásná opuštěná pláž hotelu Rancho Luna.
Tak, jako loni jsem najel na tréninkový režim hned od příštího rána. Před snídaní, kdy je pláž zcela liduprázdná se vyplavat do zemdlení a pak rychle na svých šest vajíček a 4 – 5 pomerančů. Jen je musím u plotny hlídat, aby mi ty vajíčka nechtěli solit. Dopoledne první hodinovka na pláži a pak už jen povalování a čekání na oběd. K obědu hromady rýže a k ní ryby nebo vařené hovězí a další kopce ovoce. Poté podle nálady spánek nebo povalování na sluníčku a další ovoce, těch jejich několika druhů banánů se nemůžu nabažit. Odpoledne v pět opět sestava na pláži a po hodince cvičení si ještě před večeří pořádně zaplavat. K večeři ryby, plody moře, zelenina.
Po deseti dnech tohoto režimu se cítím skvěle. Nevím, jak jsem na tom s váhou, ale vidím, jak jsem se vyrýsoval a cítím, jak se mi zlepšila fyzička. Ta by byla ještě lepší, kdyby nebylo nočního posedávání v místních barech a diskotékách, kde hrají jen jejich místní muziku a kde tančí ti nejlepší tanečníci na celém světě. Ale o to jsem se nemohl nechat připravit, takovou atmosféru jinde prostě nezažijete.
Doufám, že někdo z vás tam se mnou příští rok opět pojede