S boxem, přesněji řečeno kickboxem, jsem začínal pozdě. Jako první z rodiny s ním začal můj tehdy osmiletý syn, já s ním jezdil na tréninky a jednoho dne jsem se zeptal Pavla Dvorščíka, jestli berou i starší pány. Jak jsem byl tehdy naivní a jak je slovo starší relativní – bylo mi tehdy 32 let. Za dva roky mi bude 50 a pořád se snažím nějak do ringu vždy zase zpátky dobelhat.
Tohle povídání a vzpomínání vzniklo na základě jedné poznámky, kterou ve středu na boxu pronesl Ivoš Zubatý. Poté, co mě hodinu mlátil v ringu. Usmál se a řekl „kdyby tohle viděli doktoři, co?“
Kosagym Vinohrady, 2015
(Tomáš, Ivoš, Honza, Honza)
Narážel tím na situaci, kdy mi, když jsem ležel se skoro utrženou nohou po bouračce na motorce v nemocnici, doktoři řekli, že už nikdy nebudu chodit.
Ale zpátky k začátkům mého boxování. Od onoho rozhovoru jsem už jezdil na tréninky spolu se synem. Po nějakém čase jsme spolu s mými trenéry, Pavlem Dvorščíkem a Petrem Kotíkem založil společnost Kosagym, kde trénuji dodnes. Začal i jsme se synem objíždět turnaje a větší adrenalin, než čekání pod ringem na svůj zápas, kdy musí člověk každých 5 minut jít na záchod, jsem do té doby nezažil. Proboxovával jsem se lokálními soutěžemí (kluk si vyboxoval i titul na mistrovství republiky) do té doby, než přišla ona jarní vyjížďka po které po čelním střetu se škodovkou na silnici zbyly z mého harleye hromada šrotu a z mé nohy půlka kostí a tkání. Měl jsem obrovské štěstí – odnesla to právě „jen“ noha. Následovalo třičtvrtě roku ve špitále, ležák, kolečkové křeslo, berle, rehabilitace..
Nepomuk, 2003
Proč na to celé vzpomínám – a proč ten titulek. Doktoři mi řekli, že moje tělo regeneruje tak rychle i proto, že bylo mnoho a mnoho let zvyklé na permanentní zátěž, 5 dní v týdnu v tělocvičně, zápasy. Možná mu to pomohlo i v tom, že jsem si při těch piruletách co jsem dělal nad autem a při dopadu na silnici neurval vevnitř i něco dalšího.
A tak mě box pomohl udržet se při životě.
Klatovy, 2004 (s juniorem)
Nedávali mi šance že znovu budu kdy chodit Pavel Dvorščík ale za mnou jezdil s činkama už i do špitálu. Když mě pustili, vozili si mě kluci do Kosagymu, tehdy v Karlíně, a makali se mnou. Vzpomínám si, jak jsem řval bolestí, když mě nutili k výšlapům na ringu. A vzpomínám si, jak jsem po půl roce už jen o jedné berle šel na kontrolu do nemocnice. Jak můj operatér nevěřil, jak jsme pokročili. Za dalšího půl roku už jsem stál v ringu na svých.
A tak mě box pomohl udržet se při životě.
Soustředění Kosagym Lobeč, 2007
Už s těmi železy v noze nemůžu závodit. Pajdám a v ringu se nemůžu pohybovat tak lehce jak bych potřeboval. Nekopnu už nohou tak vysoko jako dřív. Ale pořád se s tím jde nějak poprat a využít jiných předností.
Kosagym Karlín, 2007
Díky cossfitu se cítím mnohem víc ve formě, dokážu boxovat víc koleček bez únavy, cítím se silnější a odolnější. Jen pořád čekám, kdy už konečně začne platit ta poučka, že čím je člověk starší, tím se mu výš posunuje práh vnímání bolesti!
Jak říká Kamila Ďuricová o crossfitu: „Obzvlášť společně s tréninky bojových sportů mi to připadá jako geniální kombinace …. Bojové sporty naučí člověka neskončit, když už nemůže. To v reálném zápase totiž není možné. Zvykneš si překonávat své hranice, což poté využiješ i v crossfitu. A crossfit zase rozvíjí velmi efektivně dynamiku a rychlost – a to je právě výhodou i v bojových sportech.“
To ostatně mohu pozorovat i jako trenér se svými svěřenci – kombinace crossfitu a kickboxu funguje skvěle.
Ale zpátky k boxu. Krom toho, že mě udržuje ve formě fyzicky, mi dává minimálně stejně i psychicky – ten pocit, že to pořád zvládám. Že i když dostanu na frak, můžu se postavit o generaci mladším klukům. Že se v ringu můžu vybít ze svých běsů a agresivity. Že doktoři neměli pravdu. Že se to dá. A že je to prostě báječnej pocit.
A tak mě box udržuje při životě.
A za to chci všem, co mi tak moc pomohli a stále pomáhají, poděkovat. Děkuju.