Před časem jsem zde publikoval článek o tom, jak se dá trénovat na Kubě a o tréninkovém a výživovém programu, který jsem se tak rozhodl pořádat. (nový termín bude vypsán na květen 2015, budu o tom včas informovat) I proto mě velice zaujalo vyprávění Ivoše, který si letos prožil měsíc v tréninkovém campu na Filipínách. O jeho zážitcích, jídelníčku a zkušenostech jsem si s ním po jednou našem společném tréningu zašel popovídat.
Jak ses dostal na Filipíny?
Jako aktivní závodník jsem původně chtěl trénovat v Thajsku, kam jezdí kickboxeři a thaiboxeři. Vzhledem k tomu, že mám ale problémy s kolenem a dělám proto už jen box, Thajsko pro mě není vhodné. Loni přišel můj kladenský kamarád Honza Homolka, jeden z nejlepších fighterů u nás, který byl v Thajsku již několikrát, s nápadem, že bychom mohli jet na Filipíny vyzkoušet novou školu Legacy Gymu. Ta je zde otevřena teprve druhým rokem. Jinak Legacy Gym již řadu let funguje právě v Thajsku, ale v této nové pobočce na Filipínách se nyní trénuje kromě MMA, jiu jitsu a thaiboxu především filipínský box. Ten je hravější než ten evropský. Filipínci trénují mnohem delší kombinace.
S čím jsi tam jel?
S předsevzetím odpočinout si. Plán byl dvakrát týdně dvoufázový trénink, každý den si zaběhat, zacvičit, ale jinak hlavně spát, jíst, přibírat a číst. Když jsem se díval na rozpis tréninků, říkal jsem si: „To jsou blázni! Takhle trénovat rozhodně nebudu!“
A s čím jsi přijel?
Přijel jsem o osm kilo lehčí a o velký pytel zkušeností těžší. A to zkušeností jak z boxu, tak i mých vnitřních zkušeností, se kterými jsem vůbec nepočítal, že bych jich tam mohl tolik tak snadno získat. Ještě měsíc po návratu si pořád přebírám, co se tam se mnou vlastně stalo… Bylo to úžasné a každému, kdo se boxu věnuje trochu víc a bere ho vážně, vřele doporučuji nějaký takovýto krok podniknout.
Jak se stalo, žes upustil od svého předsevzetí odpočívat?
Přišlo to samo. Jakmile jsem nasál místní atmosféru a prohřál se, začal jsem se cítit skvěle. Což přišlo už druhý den. Mé dlouhodobé problémy se zády a kolenem byly během tří dnů pryč. Každý trénink jsem si užíval, každý trénink mě naplňoval a začal jsem tréninku podřizovat vše – složení stravy, četnost a načasování jídel, masáže, spánek.
Jak vypadá ostrov Boracay?
Ostrov má pouhých devět kilometrů na délku a nejsou na něm žádná města ani vesnice. Podél jednoho pobřeží se táhne pětikilometrová pláž White Beach s bílým pískem, údajně druhá nejkrásnější pláž na světě. Tělocvična se nachází patnáct minut chůze od pláže na kopci, kde je krásný výhled.
Ovšem cesta k areálu tělocvičny je kamenitá a je lze ji zdolat pouze pěšky (je pravda, že místní ji vyjíždějí na mopedech). Když jsme první den stáli u paty kopce, po šestatřiceti hodinách cesty, s batohy, v obrovském vedru, chtělo se nám skoro brečet. Po jedné straně cesty stojí kurníky, po druhé rozpadající se stavení. Vylezli jsme ale zdárně nahoru a naskytl se nám pohled na areál tělocvičny o rozměrech přibližně sedmdesát na třicet metrů se dvěmi zastřešenými boxerskými ringy. Nahoře nad ringy jsou pokojíky a sociální zařízení. Vedle ringů stojí klec na MMA, nad níž bydlí trenéři a lapaři. Mezi ringy a klecí je gumový pruh s pytli. Na druhé straně od ringů jsou dvě nové chatičky, které také slouží jako ubytování. Všechny stavby v areálu jsou z bambusu, ale do budoucna se počítá s vyzděním. Bambus je romantický, ale zvukově neizoluje, takže když se dole trénuje, v patře se nedá spát. Nicméně bydlení v bambusových chatičkách je opravdu exotika. Po stropě nám běhali leguáni a občas nám nějaká koza okusovala střechu.
Jaký jste měli režim?
Ráno v osm hodin začínal trénink. Ale my s kamarádem jsme chodili už v půl osmé plavat do moře. Pondělí, středa a pátek se začínalo v osm hodin boxem a končilo se v půl desáté nebo v deset. Potom bylo volno a druhý trénink boxu začínal ve čtyři a končil v půl šesté nebo v šest. V úterý, čtvrtek a sobotu se začínalo v osm běháním na pláži a potom byly různé sprinterské tréninky – obratnostní věci v písku, které byly docela náročné. Končilo se asi v půl desáté a v deset začal další trénink boxu v areálu. Ten trval do půl dvanácté nebo do dvanácti a další byl potom zase od čtyř.
Celkem tedy patnáct tréninků týdně. Občas jsme ale nějaký trénink vynechali, protože už nás bolela kolena, kotníky a lýtka jsme měli tak tvrdá, že už nepracovala. Takové dny jsme šli na masáž a spali jsme.
Jaký jste měli program večer po tréninku. Bylo kam zajít za zábavou?
Ano, White Beach je plná klubů a diskoték. Já jsem ale za celý měsíc byl někde jen třikrát. Vše jsem podřídil tréninku. Když jsme v šest skončili, šli jsme se najíst, dali si kafe nebo drink, případně malé pivo, zašli na pláž a v deset jsme ulehli. Někdy jsme si povídali venku do jedenácti, dvanácti v noci, někdy jsme byli na internetu, ale většinou jsme šli spát.
Jaký jsi měl jídelníček?
V podstatě jsme tam hodně jeli na sacharidech. Ráno jsme jedli jen banán nebo mango v půl osmé. Hned po tréninku jsem si dal doplněk stravy se sacharidy a BCAA a někdy ještě k tomu sojové mléko. Potom jsem se šel vysprchovat a hodinu po tréninku jsem si dal rýži a omeletu nebo kus masa se špenátem nebo syrového tuňáka. Ve dvě hodiny jsme si dávali lívanec s mangem a sirupem. Po večerním tréninku jsme jedli totéž co k obědu nebo tofu.
Takže skoro žádné tuky…
Přesně tak. A po týdnu jsem přestal mít mezi jídly hlad a zjistil jsem, že můžu jíst o dost méně, než jsem byl zvyklý. Shodil jsem sice pár kilo svalů a přišel o nějakou sílu, ale ta stávající svalová hmota se prudce zkvalitnila a sílu zase naberu. Zjistil jsem, že člověk nemusí vůbec tolik jíst. My Češi se hrozně přejídáme. Máme pocit, že toho musíme sníst při tréninku hodně, ale ona to není pravda.
Jací jsou filipínští trenéři?
Jsou to mladí kluci z ostrova Cebu, kde je jedna z nejvyhlášenějších boxerských škol na Filipínách. Mají za sebou třeba sto až sto padesát zápasů, deset profi fightů a přijeli na Boracay za prací. Mzda asi nebude vysoká, ale živí se tím, co je baví a není to taková dřina. Na Filipínách se práce špatně shání. Kromě místa vyhazovače nebo boxera přichází v úvahu snad jen rybolov, řemeslné práce nebo taxikaření. My jsme trenérům dávali bokem nějaké peníze nebo balíčky ovoce a proteinových nápojů jako výraz díků, protože na jejich poměry jsou tam tyto věci dražší.
Pro našince je na ostrově Boracay levno?
Ano, Češi ceny jídla a pití řešit nemusí. Ceny se pohybují okolo padesáti až sto padesáti korun za oběd. Místní si však vybírají levnější stravování.
Jaká byla technická úroveň účastníků a trenérů?
Účastníci byli většinou méně pokročilí než my a trenéři byli s námi zhruba na stejné úrovni. Pokud jsme s nimi zápasili, občas jsme je i poráželi díky našemu méně kompromisnímu stylu. Filipínci si více hrají, jsou zvyklí na zápasy o délce kolem pěti kol. Jsou více v pohybu. My Češi jsme o něco tvrdší, více jdeme do kontaktů a snažíme se zápas vyřešit co nejrychleji. Alespoň tak to bylo tam.
Techniky filipínského boxu a toho našeho jsou stejné?
Ano.
Je možné přijet bez předchozí domluvy a jít si zatrénovat?
To není problém. Tréninky je možné platit i jednorázově. Pokud by ale měla zájem trénovat skupina lidí, je lepší se domluvit s předstihem kvůli ubytování, kapacitě trenérů a tělocvičny.
Doporučuji zaplatit si All Inclusive na týden až měsíc dle potřeby. V ceně je ubytování a neomezený počet tréninků, které jsou zrovna vypsané. Účastnit se mohou i úplní začátečníci bez znalostí technik. Na tréninku je vždy dva až deset lidí a účastníci jsou spíše mladšího věkového průměru okolo dvaceti let.
Dá se s místními domluvit anglicky?
Úředním jazykem je angličtina, ale místní mají specifický filipínský přízvuk, na který je třeba si zvyknout.
Krade se na Filipínách?
Vůbec. Nechal jsem tablet volně ležet na pláži a nikdo se ho nedotkl. Za to na letišti Ruzyně mi byl ihned odcizen. Abych se vrátil do reality.
Na kolik tě přišel výlet celkově?
Asi padesát pět až šedesát tisíc korun. Z toho dvacet pět tisíc korun stála letenka, deset tisíc stálo ubytování plus tréninky na měsíc a zbytek vyšla strava a dárky pro blízké.
Ivo Zubatý – šestatřicetiletý trenér kickboxu, sportovec a filmový kaskadér, vicemistr světa a Evropy, několikanásobný mistr republiky a Národního poháru v lightcontactu, student FTVS UK v Praze, od třinácti let se věnoval karate, dále Wing Chun kung fu u Kamila Komma v Kladně, kickbox (lightcontact), v r. 2008 získal vítězství ve full contactu v rámci utkání Evropa vs. Kanada a 1. místo Czech Open 2008 (light -75 kg), po úrazu a operace páteře a následném úrazu kolene se věnuje tréninku boxu.